Mohlo by se zdát, že porod je ryze ženskou záležitostí, protože pouze ženy jsou fyzicky schopné dítě nosit a porodit. Avšak porod je nejen biologickým, ale vždy i sociálním procesem, který je do hloubky genderovaný. Obklopují ho nejen vztahy spojující různé ženy, ale i vztahy mezi ženami i muži navzájem a stejně tak ho určují i vztahy, v nichž figurují pouze muži. Stručně to lze ilustrovat následovně.

        Porod a pomoc rodičce byl (a někde stále je) v mnoha kulturách čistě záležitostí vzájemné výpomoci a solidarity mezi zkušenými ženami v dané komunitě (např. Davis-Floyd 2007), kde speciálně vyškolená osoba na pomoc při porodu neexistovala. V sociálně vědní literatuře (např. Wertz, Wertz 1989) se často v této souvislosti hovoří o tzv. sociálním porodu. V mnohých společnostech však takovou osobu, jež se specializovala na pomoc ženě při a po porodu a operovala přitom určitými porodními vědomostmi, nalezneme. V evropských zemích a obvykle i jinde šlo exkluzivně o ženské povolání. I v českých zemích pracovaly tzv. porodní báby, o porodních dědcích se lidová moudrost a ani historické záznamy nezmiňují. Babictví, jak činnost porodních bab nazývá Doležal (2001), začali od 18. století významně konkurovat tzv. akušéři a později nově se rodící lékařská disciplína – moderní porodnictví (pro stručný historický přehled v češtině viz např. Lenderová 2006).

        Moderní porodnictví bylo od svého počátku jakožto prestižní vědní disciplína záležitostí mužů a dodnes v něm v mnoha zemích Západní Evropy a Severní Ameriky muži převažují. Taková situace stále panuje i v České republice, kde aktuálně v oboru porodnictví pracuje necelých 43% žen (viz Zdravotnická ročenka 2008). A právě na příkladu moderního porodnictví můžeme dobře pozorovat hlubokou genderovanost porodu, který je vztahem mezi mužem v roli lékaře a ženou v roli pacientky zcela zásadně ovlivňován. Na porod samozřejmě působí a definují ho i další vztahy mezi ženami a muži, zejména pak mezi rodičkou a případným otcem dítěte. Konečně vrátíme-li se k faktu, že moderní porodnictví coby lékařská věda byla v určité době přístupná jakožto profese pouze vzdělaným mužům, uvědomíme si, že i vztahy mezi samotnými muži velice výrazně určovaly, jak budou ty které porody probíhat, zkrátka, jaké a čí vědění bude při porodu uplatňováno. Platné vědecké poznatky byly výsledkem bádání a odborných diskuzí mezi porodnickými odborníky, jimiž až donedávna byli v naprosté většině muži. (Řečeno s nadsázkou, šlo tedy z genderového hlediska ve své podstatě o „mužské vědění“ týkající se ženských rodících těl) (viz také Tinková 2010: 55).

        Genderová dimenze porodu je však mnohem širší a rozmanitější. Předtím než představíme konkrétní problémy, na které se tato perspektiva zaměřuje, si však ujasněme, co pojem gender přesně obnáší a proč vůbec vznikl.

Koncept genderu a jeho zrození

        Genderem se v sociálních vědách stručně rozumí kulturně a sociálně podmíněné charakteristiky mužů a žen. Termín označuje sled očekávání a představ, které se pojí s mužstvím a ženstvím, s mužskými a ženskými rolemi a charakteristikami v té které společnosti. Pojem je často používán jako protiklad ke konceptu biologického pohlaví (v angličtině sex), které označuje pouze biologické odlišnosti mezi muži a ženami. Biologické pohlaví je určováno chromozomy, genitáliemi, gonádami (vajíčky nebo spermiemi) a hormony. Je důležité si uvědomit, že na biologické rovině mezi konkrétními jedinci existují v celé řadě těchto prvků výrazné odlišnosti a anomálie, které ani z biologického hlediska někdy neumožňují přesně určit, zda má jedinec spadat do kategorie muž či žena. Konečnou kategorizaci činí lidé právě prostřednictvím své kultury. Koncept genderu byl původně definován jako odlišný od pohlaví právě proto, aby podtrhl roli kultury při utváření kategorií muž a žena. Dnes je ale jasné, že koncepty gender a pohlaví nelze od sebe striktně oddělovat, neboť se v celé řadě aspektů vzájemně prolínají a podmiňují. Je ale nutné podtrhnout, že mužství a ženství není dáno jen specifickými biologickými dispozicemi, ale i daným kulturním a sociálním zázemím, které „ženské“ a „mužské“ role definuje a utváří.

        Proč bylo a je tak důležité zdůraznit, že na ženství a mužství se vedle biologie podílí i nebiologické faktory? Protože biologické odlišnosti mezi muži a ženami se často stávaly základem pro útlak žen a jejich společenskou a politickou diskriminaci (viz např. Brook 1999). Pro příklady nemusíme chodit daleko. Například v českých zemích v roce 1895 vydal významný chirurg prof. Eduard Albert knihu, v níž se příkře postavil proti možnosti vysokoškolského studia pro ženy. Podle něj byla taková činnost pro ženy naprosto nevhodná, protože ženy mají menší mozek než muži a nejsou proto studijní ani vědecké práce schopny (Malínská 2005: 52). Podobné argumenty obklopovaly snahy zabránit ženám získat volební právo stejně jako mnoho jiných diskuzí vztahujících se k postavení žen ve společnosti.

        Cenným nástrojem, pomocí kterého lze dobře demonstrovat, že to, jak být mužem a ženou v nějaké společnosti, je především záležitostí kultury, se staly mezikulturní i historické srovnávací studie. Především hojně citovaná studie Margaret Meadové (1935) Sex and Temperament in Three Primitive Societies ukázala, že to, co bylo v tehdejším západním světě vnímáno jako nevyhnutelně ženské jednání, například záliba ve zkrášlování svého zjevu a klábosení, může být v jiných společnostech klidně vnímáno jako charakteristicky mužské.

        Mužství a ženství a spjaté charakteristicky mužské a ženské role a chování jsou tedy do hloubky tvarovány tou kterou kulturou. Kultura se vtiskává nejen do našeho jednání, našich přesvědčení, ale formuje přímo naše těla. To, jaké kulturní praktiky ženám či mužům přísluší, zároveň formuje jejich těla, přičemž kulturou je rovněž dáno, jak mají lidé různého genderu se svými těly zacházet. (Vezměte si například banální nošení vysokých podpatků či vzpomeňte, jak nošení korzetů kdysi (de)formovalo těla žen určité třídy. Podobně je i kulturou dáno, jaká chůze či držení těla přísluší tomu kterému genderu, zejména jak má vypadat chůze půvabných žen apod.) V oblasti porodu se pak kultura podepisuje na tom, jak je s rodícím i rozeným tělem zacházeno. Konkrétní porodní praktiky mohou na rodícím těle zanechat zcela zřetelné tělesné stopy (opět jednoduchým příkladem může být, zda se v té které kultuře provádí epiziotomie, či je zde přijatelné samovolné natržení perinea, přičemž obě tyto praktiky mohou na ženských tělech zanechávat specifické viditelné stopy). Přitom si však musíme uvědomit, že to, co je považováno za nutnou a potřebnou porodní praktiku se v různých historických dobách i kulturách výrazně liší. Například dirupce vaku blan je v některých kulturních kontextech vnímána jako velmi nebezpečná praxe, zatímco jinde je považována za bezpečný způsob jak urychlit porod (na což na své srovnávací studii Mexika, Švédska, Holandska a USA upozornila například Jordan 1993). Podobně v oblasti jihovýchodní Asie byla pupeční šňůra donedávna přestřihována až po vypuzení placenty, časnější přestřihnutí bylo opět považováno za nebezpečné.

        Obrovské rozdíly v tom, co je považováno v oblasti porodu a porodních praktik za správné či naopak za zdraví škodlivé, dobře zdokumentovaly první dvě generace kulturních antropoložek, které přicházely z různých kulturních prostředí s poznatkem, že porod je sice součástí univerzální ženské biologie, ale jeho průběh i význam je především určován kulturně a sociálně (Davis-Floyd 1992, Jordan 1993). Jejich analýza nebyla jen o tom, jak se rodí jinde, ale inherentně obsahovala srovnání s porodnictvím v jejich vlastní společnosti, které se opíralo o víru v lékařské technologie a vědu. Přitom odhalovala, jak se dominantní kultura dané společnosti a její dominantní systém přesvědčení a hodnot odráží v oblasti porodu a porodnictví.

        Mnoho kultur také vymezuje určitá pravidla pro to, kdo má být u porodu přítomen (zda otec dítěte, všichni příbuzní nebo pouze ženy apod.) a některá též stanovují, kdo u něj být nesmí. Tato pravidla vycházejí z významů, které jsou porodu v dané společnosti přisuzovány. Například je-li porod definován jako sexualizovaný akt, jenž je logickým naplněním manželství heterosexuálních partnerů, jako je tomu v určitých náboženských komunitách v USA, pak je nepřípustné nebo podivné, aby u této události byl přítomen nějaký cizí muž nebo i žena.

        Významy obklopující porod také zahrnují představy o tom, jak má vypadat kontakt mezi nastávající matkou a otcem před, během i po porodu. Je povinností otce být u porodu přítomen a aktivně své ženě pomáhat, jak je tomu v případě, kdy je porod definován jako intimní soukromá událost partnerského páru? Nebo má trpělivě čekat na zprávy v předpokoji? Má provádět nějaké rituály zajišťující zdárný porod? Mají nastávající rodiče dodržovat nějaká dietní či sexuální tabu? Odpovědi na tyto a podobné otázky se v průběhu času samozřejmě mění a jsou závislé na konkrétním kontextu. Právě otázka, zda má otec u porodu svého potomka být, proměnu těchto významů v našem prostoru dobře ilustruje. Ještě na počátku devadesátých let poukázal ve své stati přední český etnolog Josef Kandert (1995: 53) na „podivný“ americký zvyk, kdy porod probíhá v přítomnosti otce dítěte, což označil za výjimečné, neboť ve většině kultur je dle něj porod ryze ženskou záležitostí. V současné době probíhá v některých porodnicích kolem 80% porodů v přítomnosti otce dítěte, i když ve většině českých porodnic přichází k porodu přibližně polovina otců (Roztočil 2008: 152).

        Genderová perspektiva na porod je důležitou součástí sociálně vědního výzkumu porodu a sociální vědy pracují s konceptem genderu při výzkumu mnoha různých témat souvisejících s porodem a porodnictvím. Zde představíme těch několik nejvýznamnějších, jejichž výzkum spadá především do antropologie a sociologie porodu a do oblasti genderových studií a které svým významem často přesahují akademickou obec a poskytují tak podklady pro možné změny v systémech porodní péče.

Medikalizace porodu

        K nejvýznamnějším tématům patří medikalizace porodu a ženského reprodukčního cyklu. Termín medikalizace v sociálních vědách odkazuje především k tendenci lékařství rozšiřovat své pole působení i na další - původně nelékařské – oblasti každodenního života a redefinovat tyto sociální potíže jako medicínský problém (viz např. práce Zoly 1972; Illiche 1976; Conrada 1992, Conrada a Leitera 2004, apod.). Podle sociálních vědců nefunguje medicína pouze jako věda, která se zabývá lidskými nemocemi, ale i jako významná sociální instituce. Z tohoto pohledu je medicína mocným nástrojem sociální kontroly.

        Vzorným příkladem medikalizace v tomto smyslu je právě oblast ženského reprodukčního zdraví. Normální a běžné fáze ženského reprodukčního cyklu jsou postupně podrobeny detailnímu lékařskému drobnohledu a definovány jako něco, co vyžaduje lékařskou kontrolu. Žena se dostává do pozice zkoumaného a „nevědoucího“ objektu, přestože jde o její tělesné prožitky a procesy, které jsou však ve srovnání s „vnějším“ vědeckým pohledem opírajícím se o lékařské technologie marginalizovány. To se vztahuje nejen na porod, ale i menstruaci či menopauzu apod. Ilustračním příkladem vedle porodu může být i tzv. poporodní deprese nebo jev anglicky nazývaný baby blues. Miles (1991) ukazuje, jak se baby blues rozvíjí především v moderních společnostech, pro něž jsou typické nukleární rodiny. Ženy v šestinedělí často zůstávají v péči o novorozeně i domácnost osamoceny, neboť jejich partner obvykle chodí do práce a další příbuzní nezřídka žijí v nedosažitelné vzdálenosti. K pocitům izolace a návalu obrovské zodpovědnosti na nový život a novými povinnostmi se často připojují i manželské problémy, nezřídka související právě s novou rodičovskou rolí a proměnou partnerského vztahu. Ženy po porodu zakouší často pocity přetížení, deprese, pocity, že nic nezvládají, které kontrastují s kulturními očekáváními, dle kterých by měly prožívat období naplněného mateřského štěstí. Problém je v jádru spíše sociální povahy, ale je redefinován a „diagnostikován“ jako problém lékařský.

        Kritika přílišné medikalizace porodu se v západních zemích objevila přibližně v 60. a následně v 70. letech a vycházela z mnoha různých pozic. Významnými kritiky byly nejen ženy, jež se ocitly v pozici „konzumentek“ takové péče, a jejich partneři, ale i další skupiny, kterým vadila dehumanizace porodu vyvěrající z intenzivního užití lékařských technologií a neosobního nemocničního prostředí. Z feministických pozic (spjatých především s tzv. druhou vlnou feminismu; viz Brooks 1999: 27) zaznívala v euroamerickém kontextu především kritika medicíny jakožto instituce sledující patriarchální zřízení dané společnosti. Ta se zaměřovala obzvláště na dichotomický vztah lékaře- muže, který své autoritativní vědění uplatňuje na rodičku, jež při porodu spočívá v pozici pasivního objektu, na němž je porod „vykonáván“.

        Medicínské definice porodu a ženského reprodukčního cyklu nepůsobí pouze v lékařském prostředí, ale jakožto dominantní diskurz, čili způsob, jakým se hovoří a uvažuje o porodu v dnešní společnosti. Ten ovlivňuje a určuje i to, jak o svých tělech přemýšlí samotné ženy. Objektifikace žen není pouze vnější. Ženy, respektive jejich těla, se často stávají objektem i pro ně samé, jak upozorňuje například Emily Martin (2001: 21).

        Lékařský jazyk je plný různých metafor, které jasně odrážejí, jaký význam je ženským (rodícím) tělům přisuzován. Analýzu takových lékařských metafor ženského těla podala ve své významné knize The Woman in the Body právě Emily Martin (2001). Ukázala v ní, jak byly různé tělesné orgány i fáze ženského reprodukčního cyklu vnímány a popisovány v průběhu historie a jak se metafory, které byly k tomuto popisu užívány, výrazně proměňovaly. Martin v této studii ukazuje, že proměna těchto základních lékařských metafor popisujících ženské tělo není náhodná, ale přesně odráží dominantní formu organizace dané společnosti. Jazyk, jaký je volen pro popis ženských orgánů, má často negativní konotace. Například menstruace je v některých učebnicích často popisována jako neúspěšná produkce vajíčka, které přišlo nazmar, zatímco to, kolik mužské tělo dokáže vyprodukovat spermií, je vyjádřeno obdivně. Přitom je zřejmé, že jen jedna z miliónu je schopna oplodnit vajíčko, ale s konotacemi zmaru se setkáme jen v případě popisu ženského těla (Martin 2001: 40-52). Podobně i Harding (1986) upozorňuje, že vědecká „fakta“ lze popisovat různým jazykem a vysvětlovat je různými metaforami, které ovšem mohou mít zcela odlišné důsledky, například mohou vyprovokovat zcela protikladné intervence. Je potřeba vyzdvihnout, že zkoumání metafor je důležité, protože to odráží způsob, jakým lidé, kteří je používají, přemýšlejí, mluví a především pak jednají (Martin 2001: 76).

        Jedna z výrazných metafor, která podle Martin (2001: 54) ovládá současnou lékařskou praxi v porodnictví, je metafora porodu jako stroje a porodníka jako technika, který nad daným procesem dohlíží, aby probíhal správně. Martin opět ukazuje, jak mnoho lékařských textů přímo hovoří o efektivitě různých lékařských intervencí, které zvyšují „produktivitu“ dělohy. Děloha je vůbec často popisována jako určitý stroj, který z lékařského hlediska musí vyvíjet určitý standardní výkon, aby byla výsledná produkce uspokojivá. Pokud „selže“, nastupují lékařské intervence a technologie, které ji mají k výkonu stimulovat. Martin na základě své analýzy shrnuje, že lékařská představivost v podstatě pracuje s několika klíčovými obrazy – s dělohou jakožto strojem a ženou jakožto dělnicí, přičemž porodník je něco jako dozorce a supervizor, který na „pracovní proces“ dohlíží. Výsledným žádoucím „produktem“ je pak narozené dítě (Martin 2001: 63-64). Porodní péče je pak těmto různým metaforám šita na míru.

        Potřeba, aby zde byl „dozorce“, odkazuje k dalšímu významnému aspektu takového modelu porodu, kterým je pojetí ženského těla jako inherentně a nevyhnutelně defektního. Ženskému tělu nelze věřit, je narozdíl od toho mužského nevyzpytatelné. Nikdy se neví, kdy se něco pokazí a těhotenství i porod jsou pak nutně rizikové – za „normální“ je lze klasifikovat až v retrospektivě (DeVries 1993: 135). Taková představa vychází z karteziánského pojetí těla, které ovšem za normu bere tělo mužské. Jak rozebírá Robbie Davis-Floyd (1994: 52), mužské tělo je již svým vzhledem stroji více podobné, má jasnější a přímější linie, zatímco tělo ženské je plné křivek, vlnek, zákrutů, hrbolů, je víc podobné přírodě a jejím horám, údolím, jeskyním.

        Medikalizace porodu a ženského reprodukčního zdraví bývá sice často rozebírána především kvůli svým negativním důsledkům, ale je nutné upozornit i na její přínosy. Riessman (1983; cit dle Sandall 2004) například poukázala na to, že na medikalizaci porodu se často podílely samotné ženy, protože naplňovala jejich vlastní potřeby. Ty byly často vytvořeny v rámci jejich třídní kultury, jež definovala určité lékařské a porodní praktiky jako ty „lepší“. (viz například studie Wertz, Wertz 1989, která pojednává o porodech v nemocnici a proměňující se prestiže tohoto místa porodu z prostoru vhodného pro chudé a „padlé ženy“ v prestižní a žádané místo k porodu středostavovských žen).

        Nové lékařské technologie v oblasti reprodukce také zvýrazňují, že zde máme co do činění se dvěma odlišnými koncepty, s nimiž porod úzce spjat: se sexualitou jakožto jevem odděleným od reprodukce. Nové reprodukční technologie dokonce v určitých směrech umožňují porod definovat mimo rámec heterosexuálních partnerských vztahů. To však neznamená, že by sexualita nebyla při porodu důležitá. Naopak! Jak ukazují některé studie, sexualita může porodnímu procesu významně přispět (viz například Pollock 1999). Jenže v nemocničním prostředí je sexualita obklopující porod umenšována, je definována jako nevhodná, animální, nepřístojná (ibid).

Porodnictví jako autoritativní vědění

        Proč je um porodníků a gynekologů v současné době vnímán v oblasti ženského reprodukčního zdraví jako ten lepší a „pravdivější“? Proč většina rodících žen v Evropě, včetně České republiky, a v Severní Americe i jinde důvěřuje právě lékařům-porodníkům a konkurenční systémy vědění, třeba ty spjaté s profesí porodní asistence, jsou často odsouvány do ústraní jako ty méně spolehlivé? Typická odpověď by pravděpodobně zněla, že porodnictví je zkrátka lepší v zachraňování životů ze spárů smrti. Podíváme-li se ale podrobněji na studie zabývající se současnými výsledky moderního porodnictví a porodní asistence stejně jako historií porodnictví, zjistíme, že moderní porodnická věda zdaleka ne vždy byla z hlediska novorozeneckých i mateřských úmrtnostních statistik lepší než porody asistované porodními bábami či asistentkami. Naopak porodníkům v porodnicích umíralo pod rukama například ještě v 19. století mnohem více žen než zkušeným porodním bábám, jež byly vybaveny léty praktických znalostí (viz např. Lenderová 2006: 145). Přesto to byly právě ony, které se v profesním souboji staly až těmi druhými.

        Zejména v oblasti porodu, v němž se často vedle sebe vyskytuje více systémů vědění, sociální vědce vždycky zajímalo, čím to je, že se jeden z nich stává platnějším, legitimnějším a důvěryhodnějším než jiný systém. Autoritativní vědění často neslo větší kredit právě proto, že pro dané účely vysvětlovalo stav světa lépe, nebo proto, že bylo spjato se silnější mocenskou základnou. Nebo to bylo obojím (Jordan 1993: 152). Jeho stoupenci taktéž uplatňovali určité taktiky, které měly jejich vědění legitimizovat jako to jediné správné. Součástí takové legitimizace je tudíž nutná snaha degradovat a znehodnotit všechny ostatní systémy vědění jako chybné a škodlivé, což můžeme pozorovat i v českém kontextu mezi porodníky a těmi porodními asistentkami prosazujícími definici porodu jako normálního procesu. Jak zdůrazňuje dále Brigitte Jordan (1993: 152-154), ustavování autoritativního vědění se vždy opírá o mocenské vztahy, které v dané odborné komunitě panují, a zároveň je též reflektuje. Přitom probíhá takovým způsobem, že výsledný stav se všem účastníkům jeví jako zcela přirozený, zřejmý a logický. Navíc obyčejní lidé, kteří nejsou experty, nejenže neproblematicky přijímají autoritativní vědění, ale sami se aktivně a často nevědomky podílejí na jeho rutinní produkci a reprodukci, jak již bylo naznačeno výše (Jordan 1993: 153).

        Autoritativní vědění, zejména v oblasti porodnictví, má významnou genderovou dimenzi. Například studie Jeffa Hearna (1987) či Anne Witz (1992) a dalších naznačují, že za úspěchem moderního porodnictví stojí vedle mnoha dalších faktorů také dominantní genderová příslušnost jeho členů. S povoláními, která mají nejvyšší status a jsou proto označována jako profese, jsou totiž spojovány určité charakteristiky, jež jsou v našem kulturním prostoru ceněny více a jsou často považovány za typicky mužské. Jde například o racionalitu, objektivitu, nestrannost, nezávislost, emoční neutralitu, zodpovědnost za své konání, dodržování určitých (abstraktních a univerzálních) etických principů apod. (Hunt, Symonds 1995: 19-20). Nepřekvapí tedy, že po většinu historie moderního porodnictví v ní tento obor provozovali hlavně muži. Povolání, v nichž převažují ženy, pak mají obvykle problém dosáhnout podobného vysokého sociálního statusu, přestože o uznání statusu profese usilují například prosazením vyššího univerzitního vzdělání, zavedením etických kodexů a ustanovením oborových komor, čili znaků příznačných pro profese. Převážně ženským povoláním, jako je právě porodní asistence či ošetřovatelství, kterým se z důvodu jejich genderové skladby nedaří uspět v plné profesionalizaci, se pod vlivem feministické kritiky profesí začalo říkat semi-profese (viz Etzioni 1969, cit dle Hunt, Symonds 1995). Pro naši diskuzi genderových aspektů porodnictví je klíčové, jak se k sobě profese a semi-profese v oblasti porodní péče vztahují.

        Profese – v našem případě porodníci-gynekologové – mohou totiž udržovat svůj status profese a obraz profesionálů jen díky práci semi-profesí, jejichž činnost je zaměřena na zacházení s emocemi a tělesností klientů. Semi-profese absorbují emoce v interakcích s klienty (či pacienty) a tím pomáhají profesím udržovat zdání objektivity a nestrannosti. V naší společnosti je plný profesionalismus považován za emočně neutrální, přičemž emoce jsou v naší společnosti stereotypně spojovány především s ženskými genderovými rolemi (Hunt, Symonds 1995; Hrešanová 2008: 128). To je zřejmé především u meziprofesních vztahů v nemocnicích.

        Jenže přibližně posledních dvacet, třicet let zažívá porodní asistence v mnoha západoevropských zemích výraznou renesanci, spjatou především s kritikou přemedikalizovaného nemocničního porodu, a úsilí o profesionalizaci se stupňuje. V rámci těchto snah dochází v některých zemích k etablování porodní asistence jako vědního oboru a s tím přichází i proměna genderového zastoupení. Například ve Velké Británii i Irsku či jinde se běžně můžete setkat s muži, kteří o sobě prohlašují, že jsou „midwives“. Odkazují tím na své vzdělání a praxi vycházející ze zcela jiného systému vědění, než kterým disponuje lékařské porodnictví, (jde zde doslova o odlišné paradigma). Nejvýraznějším rysem tohoto systému vědění je důraz kladený na rodičku – hovoří se o woman-centred care – péči, v jejímž centru stojí rodička. Tento model je spjat s „jednoduchými technologiemi“ (oproti high tech) a celkově vyzdvihuje normalitu porodu jako přirozeného procesu, do něhož je lepší příliš nezasahovat. Z toho také vychází i představy o ideálním místě, na němž by porod měl probíhat.

Porod a sociální status ženy

        Mateřství, které povětšinou právě porodem začíná, bylo a je považováno v mnoha koutech světa za klíčový element ženství a ve většině společností je opravdu mateřská role tou hlavní, kterou ženy plní. Podle Loise a Martina Hoffmanů (1973; cit dle Ishii-Kunzt 2007) ve Spojených státech dokonce až do 70. let 20. století platilo, že pokud žena plnila roli jinou, byla obvykle hodnocena jako deviantní. Není divu, z mateřství a ženských reprodukčních schopností se totiž často vyvozovaly závěry o existenci jakési elementární a univerzální „ženské povahy“ (Garey 2009), která však často sloužila jako argument k ospravedlnění podřízeného postavení žen či jejich vyloučení z veřejného života. Mateřství je sociální situace, která byla a je užívána ke kategorizaci žen, přičemž ty, které děti neměly, si často vysloužily pohrdání nebo soustrast za to, že své ženství „nenaplnily“.

        Nicméně mateřství je také klíčovým základem identity ženy. Určuje, jak se žena sama k sobě vztahuje i jak se vztahuje k jiným. Porodem se identita ženy často drasticky proměňuje. Antropologové dokonce o porodu hovoří jako o jednom z nejdůležitějších rituálů přechodu v životech žen – a to nejen v tradičních, ale i moderních společností. Rituálem přechodu se v antropologii označuje soubor rituálů, který značí přesun jednotlivce či skupiny z jednoho sociálního statusu do druhého. Jde tedy o událost či sérii událostí, které proměňují nejen to, jak jednotlivce vnímají ostatní členové komunity či společnosti, ale i to, jak se daný člověk vnímá sám. Charakteristicky jsou nejdůležitějšími rituály přechodu ty, které se odehrávají například v pubertě, kdy ještě nedospělý jedinec aspiruje na to stát se plnohodnotným členem daného společenství (viz například MacCormack 1994).

        Porod ovšem neznamená nový status pouze pro rodící ženu, ale i pro její dítě. Sociálně vědní literatura poslední doby upozorňuje, že nové dítě se stává novým členem společnosti a je s ním jako s novou osobou často tak zacházeno již několik měsíců před jeho biologickým narozením. Nejnovější diagnostické metody, (zejména 3D i 4D ultrazvuk) dnes otvírají prostor pro personifikaci plodu, který se stává samostatnou osobností, i když stále „pluje“ nenarozen v „mateřském prostředí“. Feministické studie (viz např Duden 1993; Mitchell 2001, Taylor 2008; dobré shrnutí a paralely se smrtí poskytuje také Kaufmann, Lynn 2005) v tomto ohledu zdůrazňují, že se často na ono „mateřské okolí“ pozapomíná i na to, že i ono je živoucí bytostí s vlastní mateřskou subjektivitou. To je navíc pro přežití plodu nezbytné a oplývá také nějakou vlastní mateřskou subjektivitou. Nicméně žena nosící plod často ze záběru (a záznamu) vypadává. Takováto rekonceptualizace plodu v plnohodnotného člověka zároveň vede k hluboké proměně porodní péče, jež se nyní zaměřuje na záchranu plodu s mnohem větší vervou (nejsou výjimečné operace ještě v prenatálním období). Jak ukazují některé soudní spory především ze Spojených států amerických, matka může být státními instancemi dokonce shledána za „nepřítele“ plodu a za chování, které plod poškozuje (například kouření či braní drog), odsouzena dokonce k vězení. Přesně to se stalo Cornelie Whitner z Jižní Karolíny, která v těhotenství užívala kokain. To Nejvyšší státní soud shledal za činnost poškozující práva plodu, jehož lze podle soudu považovat za osobu pod ochranou státu. Cornelie byla odsouzena k osmi letům vězení (Addelson 1999).

Porod jako genderovaná zkušenost

        Gender a genderové role, které v naší společnosti muži a ženy hrají, důležitým způsobem ovlivňují i porodní zkušenost. To ve svém výzkumu dobře prokázala například Karin Martin (2003). Provedla rozhovory s 26 ženami krátce po porodu a zjistila, že většina žen si vyčítala, že se při porodu chovala sobecky, nebyla dostatečně milá či že byla příliš středem pozornosti. Jinými slovy, ženy měly špatný pocit, když při porodu či po něm „vypadly“ ze své obvyklé ženské role. Aby znovu nastolily správné vztahy, obvykle se za své jednání, které vnímaly jako „sobecké“, při porodu omlouvaly. Na situace, jako je porod, kdy se ženy stávají středem pozornosti a soustředí se pouze na sebe, nejsou z každodenního života zvyklé. Přesto je právě takové jednání podle mnohých odborníků důležité pro získání pocitu kontroly nad tím, co se při porodu děje. Má-li porod proběhnout normálně bez vnějších zásahů, je tento stav mysli více než žádoucí.

        Ve zmíněném výzkumu dále většina žen marginalizovala svoji vlastní subjektivní perspektivu a prožitek porodu a dokonce litovala, že porod svého dítěte jako by „zmeškaly“, neboť nemohly vidět (tam dole), jak děťátko přichází na svět. Takové upřednostňování pohledu jiných lze dle Martin také považovat za standardní součást ženského genderu v naší společnosti.

Další témata

        Tento text postihl jen vybrané otázky související s genderovými aspekty porodu a porodnictví. Patřily by sem mnohé další – například politika porodu jakožto mocenské sítě spjaté s politikou a politiky obecně, související činnost neziskových a nevládních organizací, jež usilují o změny, politika porodní asistence a různé myšlenkové proudy, které působí uvnitř této profese, hnutí přirozeného porodu, spjatost s feministickým hnutím, rodící těla a tělesnost, genderové normy působící na hendikepovaná ženská těla, vliv náboženství a spiritualit, téma věku, sociální třídy, etnicity, která se všechna s genderovou perspektivou prolínají.

Autorkou textu je Mgr. Ema Hrešanová, Ph.D., socioložka a kulturní antropoložka, která se zabývá studiem porodu a lidské reprodukce. Doktorát z oboru sociologie získala na Fakultě sociálních studií v Brně, kde obhájila disertačni práci postavenou na kvalitativním výzkumu několika českých porodnic. Sociálními studii porodu se zabývala i během svého studijního pobytu ve Velké Británii a Spojených státech amerických. V současné době působí na katedře sociologie Fakulty filozofické, Západočeské univerzity v Plzni.

Použitá literatura:

Addelson, Kathryn Pyne. 1999 „The Emergence of the Fetus.“ Pp. 26 -42. In: Fetal Subjects, Feminist Positions.

Editovaly Morgan, Lynn, Meredith W. Michaels. Philadephia: University of Pennsylvania Press.

Beech, Beverly A. Lawrence. 2000. „The Safety of hospital birth – the myth versus the reality.“ AIMS Journal 11(4).

Brook, B. 1999. Feminist perspectives on the body. London, New York, Longman.

Conrad, P. and V. Leiter. 2004. "Medicalization, Markets and Consumers." Journal of Health and Social Behavior 45: 158-176.

Davis-Floyd, Robbie. 1992. Birth as an American Rite of Passage. University of Berkeley: California Press.

Davis-Floyd, Robbie. 2007. Birth. Pp. 150-153. In: Encyclopedia of Sex and Gender. F. Malti-Douglas (ed).

Detroint, New York, MacMillan. Wertz, D., Wertz, R. (1989) Lying-in. A History of Childbirth in America. New Haven: Yale University Press.

De Vries, Kylan Mattias. 2009. Berdache. Pp. 62-65. In: Encyklopedia of Gender and Society. Editovala J. O´Brien. London: Sage.

Doležal, A. 2001. Od babictví k porodnictví. Praha: Nakladatelství Karolinum.

Duden, Barbara. 1993. Disembodying women. Perspectives on pregnancy and the unborn. London: Harvard University Press.

Etzioni, Amitai (ed.). 1969. The Semi-professions and Their Organizations. Teachers, Nurses, Social Workers. New York: Free Press.

Garey, Anita Ilta. 2009. Motherhood. Pp. 583-588. In: Encyclopedia of Gender and Society, editovala Jodi O´Brien. Thousand Oaks: Sage.

Gélis, Jacques, 1991. History of Childbirth. Cambridge: Polity Press.

Harding, Sandra. 1986. The Science question in feminism. Cornell University Press

Hearn, Jeff. 1987. The Gender of opression. Brighton: Harvester Wheatsheaf.

Hoffman, Lois Wladis, Martin Hoffman. 1973. ‘‘The Value of Children to Parents.’’ In Psychological Perspectives on Population. Editoval James T. Fawcett. New York: Basic.

Hrešanová, Ema. 2008. Kultury dvou porodnic: etnografická studie. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni.

Hunt Sheila, Anthea Symonds. 1995. The Social meaning of midwifery. London: Macmillan Press.

Illich, Ivan. 1976. Limits to medicine: medical nemesis: the Expropriation of health. London: Marion Boyars.

Ishii-Kuntz, MAsako. 2007. Motherhood. Pp. 1034-1039. In: Encyclopedia of Sex and Gender. Editovala Fedwa Malti-Douglas. Detroit: Macmillan.

Jordan, Brigitte. 1993. Birth in Four Cultures. A Cross-Cultural Investigation of Childbirth in Yucatan, Holland, Sweden, and the United States. Illinois: Waveland Press.

Kandert, Josef. 1995. „Žena v jiných kulturních perspektivách.” Sociologický časopis 31(1):49-60.

Kaufman Sharon R., Morgan Lynn M. 2005. „ The Anthropology of the beginnings and ends of life.“ Annual Review of Anthropology 34: 317-341

Lenderová Milena. 2006. „Porod a ženské tělo: Diskurz a realita 19. století.“ Pp.131 – 154. In: V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. Editovaly Petra Hanáková, Libuše Heczková a Eva Kalivodová. Praha: Sociologické nakladatelství SLON.

MacCormack, Carol (ed). 1994. Ethnography of fertility and birth. Waveland Press.

Malínská, Jana. 2005. Do politiky prý žena nesmí – proč? Vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: SLON.

Martin, Emily. 2001. The Woman in the body: A cultural analysis of Reproduction: Beacon Press.

Martin, Karin. 2003. Giving birth like a girl. Gender and Society 17(1): 54-72.

Mead, Margaret. 1935. Sex and temperament in three primitive societies. New York: William Morrow

Miles, Ágnes. 1991. Women, Health and Illness. Buckingham: Open University Press.

Mitchell, Lisa. 2001. Baby´s first picture: Ultrasound and the politics of fetal subjects. Toronto: University of Toronto Press.

Pfeufer Kahn, Robbie. 1995. Bearing meaning. The Language of birth. Urbana a Chicago: University of Illinois Press.

Pollock, Della. 1999. Telling Bodies, performing birth. Everyday narratives of childbirth. New York: Columbia University Press.

Riesmann, C.K. 1983. „Women and medicalisation: a new perspective“. Social Policy: 3-17.

Roztočil, Aleš. 2008. Moderní porodnictví. Praha: Grada.

Sandall, Jane. 2004. Reproduction. Pp. 140-145. In: Key concepts in medical sociology. Editovali Jonathan Gabe, Mike Bury a Mary Ann Elston. London: Sage.

Starr, Paul. 1982. The Social Transformation of American Medicine. New York: Basic Books.

Taylor, Janelle. 2008. The Public Life of the Fetal Sonogram. Technology, consumption and the politics of reproduction. New Brunswick: Rutgers University Press.

Tinková, Daniela. 2010. Tělo, věda, stát. Zrození porodnice v osvícenské Evropě. Praha: Argo.

Treichler, Paula. 1990. „Feminism, medicine, and the meaning of childbirth“. In: Body/ Politics: Women and the Discourses of Science. Editovaly Mary JAcobus, Evelyn Fox Keller, Sally Shuttleworth. London: Routledge.

Wertz, Dorothy, R. Wertz. 1989 Lying-in. A History of Childbirth in America. New Haven: Yale University Press.

Witz, Anne. 1992. Professions and patriarchy. London: Routledge

Zdravotnická ročenka 1992.1993. Praha: ÚZIS.

Zdravotnická ročenka 2008. 2009. Praha: ÚZIS.

Zola, I.K. 1972. „Medicine as an institution of social control. Sociological Reveiw 20(4): 487-504.

Tereza a Honza 2 Tereza a Honza 1
Petra T. Libuše Heczková
© Morula,  Powered by @.