Do projektu Porodní plán jsme se pustily proto, že se o porodu mluví nedostatečně. Ne málo, ale nedostatečně. Porod je zásadní událostí života každé ženy, jako prožitá zkušenost i jako čirá potencialita, vepsaná od narození do jejího těla. Možnost porodit definuje ženu jako ženu. Dotýká se její nejhlubší intimity, tělesné i psychické. A o takových věcech se velmi těžko mluví – mnohem snažší je mluvit o porodu zvenku, technicky, jako to dělají lékaři, nebo v žertovné nadsázce, jako to dělají matky, když svým dětem líčí, jak přišly na svět.

        Přitom ženám se může stát a také často stane, že při porodu zažijí něco, o čem by mluvit chtěly. Nebo spíš měly. Něco velmi krásného – nebo něco velmi ošklivého. I to se bohužel stává – a v naší zemi se to stává často. Pokud se ženy o své zážitky nepodělí, pokud s nimi zůstanou samy, nikdo se z toho, co zažily, nepoučí, a ony ze svého mlčení mohou onemocnět.

        Ale jak a s kým o porodu mluvit? Bylo by potřeba mluvit s našimi partnery a blízkými lidmi, aby věděli, co se nám přihodilo. Bylo by potřeba mluvit s ženami, které mají porod před sebou, s našimi dcerami, a říct jim, co se jim může při porodu přihodit. A hlavně by bylo potřeba mluvit s lékaři a porodními asistentkami a vysvětlovat jim, co bychom při porodu potřebovaly, co nám připadá zbytečné, co nám vadilo a co se nám zdá nebezpečné.

        Stále narážíme na to, že chybí jazyk, jakým o porodu mluvit, aby nám ostatní rozuměli, aby naše vyprávění snesli. Mluvíme o svém těle, o jeho intimních partiích, které jindy ve slušné společnosti z hovoru obvykle vynecháváme, a o svých pocitech, ve kterých se ještě ani dobře nevyznáme. K takovému hovoru je potřeba čas a ochota naslouchat - a takovou atmosféru jsme se snažily vytvořit, když jsme s kamerou a mikrofonem navštěvovaly naše kamarádky a známé s prosbou, aby nám o svých porodech vyprávěly. Zde jsou porodní příběhy, které jsme zaznamenaly.

Miroslava porodila dvě děti v padesátých letech. V porodnici, pod dohledem lékaře, ovšem ne zrovna pozorným dohledem. “Nikdo si mě nevšímal”, popisuje svoji zkušenost. Její dcera Jana by jí na to mohla říct, že měla štěstí. Jí si totiž všímali a tak ji nejdřív přivázali k porodnické “koze” s nohama zdviženýma a široce roztaženýma a za pár hodin poté (ale stále ještě pár hodin před porodem) bez varování a bez umrtvení nastříhli. Dítě pak vytáhli kleštěmi. To byla sedmdesátá léta.

Ludmila rodila sedmnáct hodin a během toho si do ní sáhlo postupně osm mediků. Při příštím porodu se rozhodla nebrat na personál ohledy. Také sedmdesátá léta.

Ivaně změnily porody jejích dětí pohled na svět. Jako každé ženě – ale u ní přece jen s větším dosahem. Je totiž porodní asistentka – a v současné době, pětadvacet let poté, má za sebou desítky porodů doma, u kterých asistovala.

Libuše se bála, co s ní budou v porodnici dělat za kejkle – že je vynikající literární vědkyně a přední česká specialistka na problematiku gender, jí na porodním křesle důstojnosti nepřidá. Na rozdíl od lékařů, jejichž rukama prošla, však umí popsat vývoj medicínských názorů, který ji do nesvéprávné pozice pasivní pacientky přivedl.

Tereza popisuje dva porody, které od sebe dělí deset let. U druhého porodu měla u sebe dulu a byl moc hezký. Ten první ne.

Petra porodila šest dětí, z toho čtyři doma. Sama. “To je pocit naprostého bezpečí”, popisuje tato emancipovaná žena své pocity při porodu, “já bych se v porodnici bála”.

Alena má tři děti. Všechny rodila ve stejné porodnici - dvakrát s epidurálem a jednou bez, dvakrát v boxu s polopropustnou stěnou a bez dveří a jednou v pokojíku s dveřmi. Čtvrté dítě by tu rodila zas - ví, co může čekat.

Petra čeká třetí dítě a má obavy. Chtěla by porodit přirozeně, ale není si jistá, jestli to po dvou nemocničních porodech vůbec bude umět. Navíc přirozeně lze v Praze rodit jedině doma, a to má v očích společnosti cejch nesmyslného risku. Ale zodpovědnost leží na ní a ona ví, že pro své dítě nic lepšího udělat nemůže.

Daniela je zklamaná a znechucená – zase s ní chtějí v porodnici “vorat”. Určují jí kdy a jak má rodit a nepřipouštějí možnost, že by mohla mít svůj názor – a k tomu kompetentní a jasně zformulovaný. Bude za něj prostě muset vystoupit a doufat, že si o ni její přístup pan doktor při porodu “neomyje”. Ale třeba bude mít štěstí a ani tentokrát to nakonec nebude “žádný super takzvaný trauma”.

Hana zažila extrémně dramatický a nepříjemný porod. A nebylo to jen proto, že se přitom její partner opil.

Karolína málem porodila na záchodě – kdyby ji takřka násilím neodvlekli na porodní lůžko. Tím se však výsledný dojem moc nevylepšil, spíš naopak. Další dítě už porodila doma.

Helena porodila obě děti císařským řezem. Souhlasí s doktorem i svým manželem, kteří tvrdí, že “je to tak čistší, lepší, šetrnější pro dítě i pro matku”. Právě proto byl druhý porod císařem plánovaný a objednaný přímo u primáře. Koneckonců, jak sám název napovídá, “císař byl vždycky pro prominenty”.

Míša je atestovaná doktorka psychiatrie a žila pět let v Holandsku, kde se seznámila s tamějším systémem porodnictví s velkým podílem porodů doma. Rodila však v pražské porodnici a na vlastní kůži tvrdě zakusila nevýhody typického lékařsky vedeného porodu. Myslí si, že by se situace měla změnit a sama k tomu hodlá přispět. Zúročí své zkušenosti – při studiu na porodní asistentku.

Nadia řeší všechny své problémy tím, že si dá horkou koupel. A v životě nebyla v nemocnici. Až teď, když tu rodí své první dítě. Vana tu je, napustit ji však hygienik zakázal. Co jí teď v těžkých chvílích uleví?

Gabriela se u svého druhého dítěte rozhodla pro porod doma. Proč? Při prvním porodu v porodnici jí nechtěli dát najíst, nutili jí nevyhovující polohu, zavinili zánět pupečníku u dítěte, lhali... “Prosím vás, takové banality! Vždyť vy jste měla úžasný porod!”

Dora se na porod pečlivě připravovala, uvědomovala si, jak je důležité, aby si dítě během porodu prošlo tu cestu, která jej nakonec přivede na svět. Sama také podnikla několik cest, aby našla tu nejpříhodnější porodnici. Jak to, že má teď “takový hnusný pocit”?

Alena popisuje svůj porod s humorem. Aby ne, vždyť to byla skoro fraška - nejdřív ji střídavě posílali do porodnice a pak zase zpět domů, potom jí porod střídavě urychlovali a zpomalovali. Až to celé skončilo císařským řezem. Ale to ještě není pointa. Pointa byla napsaná v časopise, který ji jako malá pozornost čekal na pokoji v oddělení šestinedělí.

Marcela rodila v malé porodnici - tak malé, že to tam bylo skoro jako doma.

Lenka je medička a chtěla by se věnovat oboru porodnictví – gynekologie. Absolvovala několikatýdenní stáž na porodnickém oddělení velké pražské nemocnice a nyní má příležitost vyzkoušet si zde poskytovanou péči z druhé strany – je totiž těhotná. Bude pro ni znalost prostředí, které “je jako továrna”, výhodou?

Tereza a Honza 2 Tereza a Honza 1
Petra a Petr T. Petra T.
Petra S. Michaela Bodnárová 1
Helena a Miloslav Lenka a Tomáš 3
V Chvála a L Trapková 1 Nadia a Eugen
Dora Daniela 2
Daniela 1 Alena K. 2
Alena K. 1 Alena A.
Jana Miroslava
anketa  
© Morula,  Powered by @.